No právě, mě to přijde hodně užitečné zreflektovat si, co se to děje ve mně, když se něco takového stane, co mě vykolejí. Co to já mám za citlivé místo, s čím to souvisí a co JÁ můžu udělat a JAK, abych byla spokojenější. Každý někdy na něco takového narazí a jde hodně o to, co s tím pak udělá. Vidím 2 možnosti - jednak již zmiňovaný rozhovor s partmerem, taky bych se ale asi klonila k tomu, že možná neporozumí proč tě to tak zasáhlo.Jako druhou možnost vidím právě tu sebereflexi - píšeš, že nepotřebuješ, aby tě parter opečovával, ale taky ne, aby tě bral za sobě rovného, fušuješ chlapům do řemesla v nětkrých činnostech. Jsi pro svého partnera dost srozumitelná, aby pochopil, kdy jsou ty okamžiky, kdy ryješ zahradu ráda, protže tě to baví a kdy bys chtěla od něj vidět víc starosti, protože už toho máš tak akorát? Abych tu nebyla za chytrou, sama s tím občas mám potíž a myslím, že v tom zdaleka nejsem sama, je to častý problém schopných (a úspěšných) ženských