kuličko-taky jsme takhle zažili asi dvouletýho klučinu..ze začátku pořád fňukal,že chce mamintu /neuměl pořádně mluvit/-co chvíla se vyslíkat i z plenky papírové,jakože chce jít domů..bylo to děsné..na mě si trošku zvykl a bavil se se mnou,jeli jsme pak na víkend domů-protože "nás" operovali až v pondělí,a vrátili jsme se a klučina byl tak rád,že mě vidí..šla jsem s ním na tv /aby se naše mimčo mohlo vyspat/-a nějaká druhá maminka myslela,že jsem jeho maminka..prý "už mu po vás bylo smutno" a že nechtěl s nikým jiným na tu tv jít ani se bavit...no nebudu ani říkat,jak vypadal ke konci pobytu-co jsme my odjížděli!!!Oni ho pak po operaci dali jinam-někam dozadu,aby nerušil ostatní děti,protože pořád tesknil...ke konci byl uplně apatický-šla jsem mu zamávat u propouštění-a vůbec nevnímal..jen hleděl do stropu...no teď mu bude takových dvacet let