Jsou to asi čtyři roky, zemřela moje pohádková babička, naprosto úžasný optimistický člověk, měla jsem jí hrozně ráda a bohužel jsem to byla já, kdo zjistil, že je už pár dní doma mrtvá Hrozně mě to sebralo a nemohla jsem to nijak pobrat, i když už měla svůj věk. Asi tři dny po pohřbu jsem pracovala v kanceláři, okno bylo zavřené a na okně stála láhev s vodou, žádný průvan nic ..a ta láhev spadla a rozlila se...a já ji najednou cítila, že tam se mnou je..bylo tam najednou tak chladno ...věděla jsem co mi říká, že jde někam, kde je jí dobře a že takhle je to vše v pořádku....a já od té doby cítila "klid" a přijmula jsem její smrt....stalo se to jen jednou, s nikým jiným jsem to neměla....dodnes tomu nerozumím, ale vím, že to takhle bylo v pořádku