Už mi dochází zásoby intelektu a mám pocit, že jsem vyzkoušela snad všechno, ale vůbec to nezabralo. Dceři je teď 2 a 3/4 roku a vytrvale odmítá chodit na nočník nebo na záchod. Nepomáhá ani to, že si může vybrat. S nočníkem jsme začínali, když jí byl asi rok a půl. Dva měsíce celkem v klidu sedala na nočník, někdy se vyčůrala, někdy ne - všechno záleželo čistě na tom, jestli jsem se trefila do správného okamžiku. Pak nastalo období hysterického boje o nočník, prakticky na něj nešla posadit - prohnula se do luku, kopání... To trvalo hodně přes půl roku: vždycky jsme ji nechali třeba 14 dní být a zkusili to znovu, neustále stejný výsledek. Od dvou let jsme byli zpátky na variantě z těch prvních dvou měsíců pokusů a to prakticky trvá dodnes. Zkoušeli jsme nechávat ji bez plínek - byla schopna si do textilu čůrat celé dopoledne a ani ji to nezarazilo. Dcera do dvou a půl skoro nemluvila, neměla pro potřebu čůrání a kakání žádné slovo, ani gesto. Doufala jsem, že s řečí se to zlepší. Během posledních 3 měsíců se krásně rozmluvila, umí říct kakat, umí říct čůrat - jenže si prostě neříká. Většinou je i problém s tím, abych ji na nočník dostala - i když se pak do několika sekund vyčůrá. Zkoušeli jsme odměny (výsledek nula), za permanentní kakání do plíny jsem ji už tenhle týden párkrát plácla přes zadek (naposledy dnes: pokadila se do plíny 3 minuty poté, co vstala z nočníku s tím, že nechce kakat!). Přitom touží chodit do školky, ale tam mi ji s plínkami vzít nechtějí. (Čemuž se nedivím. Kdyby takových dětí měli víc, musejí se zbláznit.) Ovšem ani opakování téhle skutečnosti nepomáhá. Celý den si opakujeme, že musí kakat a čůrat do nočníku, aby mohla chodit s dětmi do školky, ona mi slibuje, jak řekne, až "ji bude tlačit zadeček" a pak se pos... a ještě mi tvrdí, že pokakaná není.
Nějak to pro mě dneska byla poslední kapka. Dala jsem jí jen kalhotky a tričko, postavila do obýváku nočník a řekla, že až se jí bude zase chtít čůrat, ať stáhne kalhotky a počůrá nočníček, aby neměla mokro v kalhotkách. Od té doby se odehrává už cca 3/4 hodiny trvající hysterická scéna, kdy mi nosí jednu plínu za druhou, řve, že chce plínku a že nechce kalhotky a tričko. Je kompletně nahatá - svlékat se umí perfektně - a pořád se pokouší sama si nasadit tu plínu. Sice si připadám jako krkavčí matka, ale já jsem dneska nějak dospěla ke konečnému přesvědčení, že to není o tom, že by na svém vyměšování něco nechápala, ale že to prostě dělá schválně: plínka je pohodlná, máma ji nakonec někdy vymění, tak co se budeme zdržovat od zábavy sledováním vlastních vyměšovacích potřeb, že?
Máte prosím kdokoli zkušenosti s dítětem, které až tak dlouho sabotovalo všechny pokusy o odplenkování? Co vám nakonec zabralo? Nejpozději do měsíce čekám mimi a fakt si nedokážu představit tu přebalovací linku, co mě pak čeká.
P.S. Ač očekávám, že se i takových reakcí dočkám, obávám se, že mi nepomohou informace od těch, kdo přivazovali dítě na nočník od šesti měsíců (to se dcera ještě ani nepřevalovala) a nikdy neměli problém... (Mohla bych takhle dávat k lepšímu, jak dítě bez problému samo jí, samo se obléká, samo smrká... Jenže si samo neřekne, že potřebuje na záchod. )