To mi povídej. Mně se tehdy šprajcla kamarádka, že se nedokáže smířit s výběrem ženicha - že pro mě není dost dobrý, že mu nedokáže upřímně popřát štěstí atd. No co, měla jsem snad vyměnit ženicha? Pravila jsem, že je to sice škoda a že si myslím, že se mýlí, ale že její rozhodnutí chápu a že tedy na mé svatbě nebude. Nebyla. Rok na to se mi narodila dcera a manžel tuhle kamarádku, která přišla do porodnice za mnou na návštěvu, vedl k inkubátoru ukázat jí ten svůj nový poklad. V ten moment na něj změnila názor a (ač tahle holka se nikdy nikomu neomlouvá, i když by často měla) při žádném dalším setkání neopomene připomenout, jak moc se v něm mýlila a jak je ve skutečnosti úžasný.
Mé tchyni zřejmě vadilo, že se nechci vdávat v bílé. No, řekla to sice manželovi, ale neměla dost kuráže říct to mně. Tak jsem se rozhodla chovat se, jako když o tom nevím. Prošlo to. Nechtěla jsem únos nevěsty, tak to všichni věděli dopředu (včetně vyhlášení pozdějších sankcí za neuposlechnutí rozkazu) a všichni se s tím smířili - i ti, co po unášení toužili... Jo, taky si myslím, že ten den má prvky, které patří snoubencům, a prvky, které jsou hostitelské. V těch hostitelských by měli myslet na city a pohodlí svých hostů, v těch soukromých jen a jen na sebe a co to pro ně symbolizuje.