Celkem bych podepsala to, co psala fisper. O té posedlosti a hlavě plné myšlenek a dialogů. Popřípadě s tím, že si lámeš dny nebo týdny hlavu s tím, jak dostat postavu tam, kde ji potřebuješ mít, aby to nešlo proti ní. S tou nemožností napsat dobrou prvotinu už nesouhlasím. Není naopak prý vzácné, že prvotina je skvělá, ale další díla už jejích kvalit nedosahují.
Ad poznámky... Někdy sednu k počítači a příběh se odvíjí a dialogy vedou, jako by mi to postavy samy diktovaly. Když nejsem u počítače, píšu na každý papír, který je v dosahu, protože to nejde vypnout. Dodatečně většinou nemusím téměř škrtat a přepisovat. Jindy mám desítky poznámek, a z těch pak vybírám a hledám, kam je vsunout.
Co mě ale fascinuje, je fakt, že občas si postavy dělají, co chtějí. Kdo to řekl, že se mu hlavní hrdinka vdala, a tím ho hrozně zklamala? :) Čechov?
Stává se mi to, když se příběh a dialogy odvíjejí samy a já nepotřebuju lovit v poznámkách. Píšu, píšu a najednou koukám na to, co ta postava řekla/udělala, a zjistím, že tohle jsem od ní teda vůbec nechtěla. Zkusím to smazat, že to "napíšu podle sebe," ale prostě to do toho příběhu už nepasuje.
Když jsem to o těch vdavkách slyšela poprvé, klepala jsem si na čelo. Když se mi to poprvé stalo, byla jsem v šoku. Teď takové chvíle vítám.
Problém je, že když ti postavu ožijou, jsou s tebou všude, kam jdeš. Máš pocit, že jsou to sousedi, kteří bydlí vedle, občas tě napadá, jak se asi mají, co teď dělají. Docela na hlavu
Ukončit pak takový příběh je na panáka. I když, těm postavám je to jednou. Ti zůstanou nastěhovaní vedle tebe už napořád, z hlavy je nepustíš :)