Mám na toto téma stejný názor jako tvůj manžel. Někdy to v životě má sakra těžké i rodina se zdravým dítětem. Umíš si představit, že o své postižené dítě budeš celoživotně pečovat, že nebudeš už nikdy moci chodit do práce, tj. jediný příjem bude manželův plat? Co když přijde o práci? Co když se rozvedete? To jsou všechno věci, které se stávají dnes a denně. To k hledisku praktickému. Nakolik můžou být šťastní lidé se závažným handikepem..to je taky otázka do diskuze. Slepota je strašný handikep, na druhou stanu slepci se s životem dokážou obdivuhodně vyrovnat. Nevím o tom, že by byla slepota zjistitelná už před porodem. Další věc je, že díky postiženému dítěti nutně upozadíš děti zdravé, takže pro ně to taky žádný med nebude, stejně tak je to ohromná zkouška i pro vztah.

Jestli bych dokázala jít na potrat, pokud by mi lékaři zjistili, že čekám vážně postižené dítě? To nevím. Nikdy jsem takovou situaci nezažila a doufám, že ani nezažiju a do té doby nemůžu soudit. Každopádně věřím, že by to byla sakra těžká volba. Tady se bijí rozum a hormony s emocema. V každém případě to rozhodnutí ovlivní celý následný život matky. Otci se s tímto vyrovnávají lépe, řekla bych.

Něco jiného je, když se ti takové dítě narodí, nebo se vada projeví až časem, tam už potom jiné řešení není, než se s tím prát. Tj. žádná Sofiina volba. I když znám rodinu, kde po závažné chorobě a následné operaci dítě zkolabovalo, bylo x minut bez kyslíku a po operaci se v podstatě neprobudilo. Zůstal z něj doživotní ležák, vyžadující 24-hodinový dozor, aktivita mozku minimální, nereagoval na nic. Rodiče, kteří měli doma 2 zdravé děti, se nakonec po pár měsících, kdy ho měli doma, rozhodli odložit ho do ústavu. Chlapečkovi byly tehdy 4 roky. I o takové dítě by ses s láskou starala? Platila další minimálně 1 chůvu, aby ses mohla aspoň vyspat a s manželem se potkávala jen u večeře? Nechci hodnotit, opravdu nevím, jak bych se v takové situaci zachovala já. Jen prostě pragmatický přístup (nerovná se sobecký) chápu.