Ahoj, odskočila jsem si na oběd, tak to zkusim vzit nějak najednou:

Možná jsem to popsala nějak vyostřeně, já ho nenutím opakovat po mně, že svých zločinů lituje. Co mě znepokojuje, je to, že prostě není zkroušený, ale naštvaný. nestydí se, nevidí problém. Pokud se má omluvit tomu, komu to vzal (kamarádovi ze školky, ne mně), procedí to s naštvaně zaťatýma zubama. A ani následně, když o tom třeba mluvíme po opadntí největších emocí, tak nemá žádný pocit, že by něco udělal špatně.

Nechme dvacku ze stolu stranou, ta byla na dokreslení situace, šlo i o věc ze šuplíku, věc jeho sourozence (milovanou drobnost), drobné věci od dětí ze školky. tam se nedá mluvit o tom, že si mohl myslet, že to může vzít.



Nemyslím, že jsem na něj alergická, ale dělám si starosti. Jeho výchova je pro mě daleko složitější než výchova druhého dítěte, devadesát procent problémů, kdy se zlobím, zapříčiní právě on. Možná je to střetem našich povah. Ale fakt si myslím, že brát cizí věci, opakovaně, s vědomím toho, že jsou cizí, se snahou to utajit a následným vztekem, není v pořádku. Sakra není v pořádku.
Považuju za svou povinnost to řešit, to je přece moje role a moje odpovědnost k němu. Abych pak, jak píše Babsi, v patnácti nelomila rukama, co jsem zmršila.


Zaujalo mě, jak se názory na tuhle věc liší.
jedni říkají - povol, musíš ubrat, netlačit, pomalu.
druzí říkají, to se nesmí zanedbat, není to OK.

Fakt mě to trápí.