Já se v tobě a tvých úvahách fakt dost vidím... ex taky odcházel po šesti týdnech chození s krasavou (moc hezký termín ); teda on tvrdil jednoznačně, že se nevrátí, co se rozbilo, už se nedá slepit a tak; absenci nějakých našich hádek či sporů mi vysvětlil tím, že si před milenkou vše "lakoval narůžovo" a že mě vlastně nikdy doopravdy nemiloval - dodnes mu v duchu občas říkám lakýrník, je to už sedm let

Fakt si ale nestav své vlastní plány na předpokladech, jak se zachová on. Dostatečně náročné pro mě bylo i nechat nějakou dobu otevřená vrátka jen z mé strany (což jsem chtěla, než zjistil, že mě nikdy nemiloval, byl to dobrý manžel ). Kdykoliv jsem příliš doufala, že se situace vyvine v můj prospěch, bylo z toho jen větší trápení pro mě samotnou.

Asi nejtěžší je přijít na to, co chceš dělat a jak chceš žít bez něj, pokud opravdu k tomu rozvodu zamíříte. Ale je to mnohem optimističtější uvažování, než přemýšlet, jestli se on vrátí. Protože je to sice bolestná představa, zůstat sama, ale na druhé straně takovéhle plány jsou ve tvých vlastních rukou a nemusíš vystresovaná čekat a sledovat, kam vlastně povedou jeho kroky.