Dolly ahoj! Já ti rozumím. Když jsem čekala děťátko s téměř 100% prokázaným DS manžel v tom taky lítal všelijak. I já. Ale jít na potrat je pro mě naprosto nepřijatelné. Manžel i chvíli váhal a když se narodila, měl i docela ošklivé období nepřijetí. Mě to taky hodně bolelo. Ale naučilo mě to odpouštět slabost a zklamání. Teď, když je jí už skoro 5 let je to jeho největší mazlíček, neumí si bez ní představit život. Dozmítal se k "lásce až za hrob" a já teď sklízím, že jsem to před tím vydržela a jsem z toho šťastná. Jinak dosvědčuji, že naše postižená dcera je velmi šťastná holčička, která se opravdu umí radovat z každého dne a z lásky svojí rodiny. Kdybych jí zabila potratem, žádné další zdravé dítě by mi ji nevynahradilo (přestože mám ještě 3), protože by tu prostě chyběla ONA, jí bych nedovolila žít její vlastní život a v tom je ta hlavní hrůza interrupce.
Tvůj manžel je zatím jen na povrchu věci, nepromyslel to do hloubky a taky neprocítil. To víš chlapy nejsou většinou moc empatičtí, i když po tom toužíme. Neznamená to ale, že by svůj názor nemohl někdy změnit a cítit to podobně jako Ty. Viz můj manžel Moc Ti držím palce a přeji zdravé zlatíčko a šťastné manželství