Zdravím všechny rodiče, na R+R jsem byla, je to asi 3 roky zpátky a přemýšlím, že bych zašla znovu
Můj 3letý syn rád doma dělá velmi hlasité zvuky,jsou to většinou nějaké samohlásky či slabiky (kéž by alespon něco zpíval) a nějak na to nepomáhá nic, co jsem schopna vymyslet, zkouším "ten křik mi vadí" "víš, když takhle někdo křičí, mluví nahlas, ostatní mohou bolet uši" většinou tohle když řeknu,ještě zesílí, skončí to tak, že ho okřiknu jménem a dávám další věty "pokud chceš takhle křičet, můžeš jít do předsíně nebo do svého pokoje" Co teda pomáhá, že odcházím a někde se zavřu, třeba na WC, pak přijde za mnou a řekne, že už to nebude dělat, ale další den zase znovu. Někdy když bouchnu, tak ho vemu za ruku a odvádím do předsíně a zavírám dveře, může si kdykoliv otevřít, ale to ne, raději se vzteká a bouchá do dveří a vztekle brečí a chce abych mu otevřela já. Proč nezabírají ty uvodní věty? Proč to vždycky musí dojít do vyhrocené situace?
A bohužel to není jenom křik, zrovna dnes, nechtěl uklízet (i společně) svoje hračky, raději dělal všechno možné jen ne uklízet (dokonce na mě i štěkal dostal varování, že už je večerníček a mohli bychom ho prošvihnout, nic se nedělo, dokonce pronesl cosi jako nevadí. pak testoval dál moji trpelivost, když dostal na stůl večeři a s pitím shakoval tak, že ohazoval sedačku, stůl apod.když jsem ho upozornila, že když takhel bude dělat s pitím, bude všechno ulepené, udělal to ještě 2x a pořádně. V tuto chvili mi praskají už žilky v oku ustála jsem to, raději utřela sedačku (normálně si to musí uklidit po sobě sám, ale byl večer a já už K.O.)pak mi ukázal na stole ještě tady!! A chtěl pohádku, to už měl ale smůlu, řekla jsem mu, že čas na pohádku už prozlobil, a odvyprávěla jsem mu, co předcházelo (zdržování apod.) pohádka nebyla, vzteknul se (krátce) a šli jsme se mít, tam už sekal dobrotu. Byl to trest nebo přirozený důsledek/nekdy si nejsem jistá.
Víte, on se u toho směje, bere to prostě jako legraci, mám pocit, že buď nechápe, že už je za limitem nebo fakt nevim.
Jindy je to strašně super kluk, s kterým se dá dost věcí domluvit, ale tyto chvíle, jsou někdy hodně náročené a mám co dělat, abych mu nedala přes zadek, což si pak vyčítám a beru to jako osobní selhání, že jsem nevymyslela něco lepšího..
Byla bych ráda, kdyby mi někdo napsal, že to má doma taky A jak řešíte podobné situace. Díky za odpovědi.