Na mě právě skor nic z toho, co jsi napsala, neplatilo, jen vím, že nebylo nic, co by mě rozveselilo (a v zásadě ani nerozesmutnilo, byla jsem totálně apatická, maximálně jsem cítila znechucení)...a pak, ani ne tak strach z budoucnosti, jako spíš, že pro mě žádná neexistovala...

Stejně jako Br. jsem se z toho dostávala tak nějak sama, i když ve světlé chvilce jsem myšlenku na návštěvu psychologa alespoň připustila . Jenže objednačka několik týdnů mi stejně byla k ničemu .