V žádném případě bych pro sebe nebrala jako důvod k potratu postižení, se kterým je šance, že se dítě o sebe dokáže postarat, až tady já nebudu. Sem řadím i slepotu.
Řešila bych to jen pokud by hrozilo, že dítě bude odkázané celý život na ústav nebo náročnou celodenní péči. A těžko říct, jestli by vyhrál "rozum" nebo "cit" . Nebyl by pro mě asi problém se dítěti tzv. obětovat. Jediné, co bych řešila je, jak si ditě poradí samo, až nebude mít rodiče. Není to jednoduché, například jak se má zachovat žena, jejíž partner by postižení dítěte neunesl a ona by zůstala s dítětem či dětmi sama? I to se bohužel může stát.
Nejsem zastánce potratů, nedolážu si představit, za jaých okolností bych něco takového vůbec zvažovala. Ale netroufám si soudit ty, kdo se pro potrat rozhodnou.