Záleží na tom, zda má dítě opravu "hluch" nebo zda prostě nemá ten sluch takový, jaký by si v hudebce představovali. Tady je tem můj text:

Hudba je moje největší radost i bolest. Přitom je mi krajně podezřelá. Vždyť to je jen jakési vlnění, tak proč to na nás tak zvláštně působí?
Jak už jsem se zmínil, začínal jsem na klasice, a sice na dvou konkrétních dílech - Labutím jezeru a Prodané nevěstě. My jsme měli hrozně málo peněz. Měli jsme stařičký gramofon a tyto dvě desky. Takže jsem to slyšel každý den. Někdy i dvakrát.
Druhým zdrojem byly táborové písně. Táta vedl v Sokole, tedy ono to už bylo ZRTV, ale stejně tomu všichni říkali Sokol, oddíl dorostenců, pro které také pořádal tábory. Takové ty ortodoxní, co nejdál od civilizace, bez elektřiny a teplé vody. A tam se večer u ohně samozřejmě zpívalo. Třeba:

Večerní ohně zaplály
Probleskly modravou tmou
Dým tiše pluje do dáli
Plameny k nebi se pnou…

No a ve druhé třídě se nás takhle na začátku školního roku zeptali, kdo chce chodit do „hudebky“. Tak jsem se okamžitě přihlásil. Naši z toho byli dost na větvi, protože máma sice uměla trošku na klavír, ale zato táta měl přesně to, čemu se říká absolutní hudební hluch. Nicméně nic nenamítali, akorát řekli, že mi asi nebudou schopni s tím jakkoliv pomoci. No, nakonec mohli.
Šel jsem na takové ty vstupní talentové zkoušky, které jsem neudělal. Byl jsem z toho velmi rozčarovaný a smutný, a tak máma dala řeč s ředitelkou LŠU, kterou dobře znala, a tedy jsem byl , ano, přijat protekčně.
První rok byla přípravka, a tam se mi moc líbilo. Učila nás paní učitelka Duřpeková. Ta byla moc hodná a vůbec jí nevadilo, že nemám talent. Učila nás opravdu mít z hudby radost a potěšení.
No, jenže pak přípravka skončila… ohledně nástroje jsem měl dávno jasno – housle. Moc jsem se těšil na první hodinu. Tu jsme měli společnou s ostatními prvňáčky. Pan učitel nám vysvětloval, jak se která část houslí jmenuje, jak se drží smyčec apod. Já poslouchal, ani jsem nedutal, jak moc mě to zajímalo. Vedle mě seděl ale kluk, který nebyl kdovíjaký raubíř, ale byl z muzikantské rodiny, tak to dávno všechno znal. Tudíž se nudil a z dlouhé chvíle mě začal otravovat. Vyškubl si třeba chomáček vlasů a tím mě začal šimrat v uchu. Já se na něj vztekle otočil a řekl jsem: „Nech toho.“ Učitel to slyšel a okamžitě mi řekl, že když neumím dávat v klidu pozor, mám jít pryč a příště už nemám chodit. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale vůbec mě nepustil ke slovu. Šel jsem tedy s pláčem a pocitem křivdy domů . A ten pocit křivdy ve mně byl dlouho. Vlastně je dodnes. Je to jedno z mých dětských traumat.
Nicméně maminka, když jsem i doma plakal, že chci hrát na housličky, se opět vypravila za paní ředitelkou, a tak jsem nakonec na housle chodil, ale k jinému učiteli. Tamten mě nechtěl.
Bylo to však utrpení. Naši si s houslemi opravdu nevěděli rady a tak mi je doma ani neměl kdo naladit. Já to samozřejmě ještě neuměl. Učitel se mnou byl nespokojený, protože já si myslel, že když umím skladbu zpaměti, že už ji umím, a tudíž není třeba ji dál cvičit… strávil jsem u něj tři roky a pak ještě rok u mladé paní učitelky, která byla docela fajn, jenže mínila, že mě ten učitel naučil všechno špatně, a začala se mnou znovu od začátku. Opravdu jsem začal dělal mírné pokroky, jenomže mi bylo trapně, že na přehrávkách hraju to, co prváci. Takže když se mě na konci školního roku ptali, zda OPRAVDU chci příští rok pokračovat, řekl jsem, že teda ne, když myslí…

To už jsem chodil do páté třídy a už mě nezajímala jen vážná hudba. A kupodivu se o to zasloužil táta. Stalo se totiž, že v Sokolovně promítali Perný den. Vůbec nevím, co to bylo za akci. Určitě to nebylo úplně legální, protože jinak by to dávali v kině, že. Ale úplně ilegální to také nebylo, normálně na to visely plakáty po městě. Myslím, že si to někdo odněkud z venku přivez na „šestnáctce“ k domácímu promítání a tudíž to byla vlastně „pirátská“ projekce.
Táta usoudil, že bychom se sestrou měli vědět, kdo to byli Beatles.
Když jsme dorazili k Sokolovně, vypadalo to tam, jak ve stavu obležení. To člověk, který tu dobu nezažil, asi nepochopí. Takže jsme museli vystát dlouhatánskou frontu na lístky. Když jsme došli ke kase, požadovali po tátovi na tehdejší dobu nehoráznou sumu – myslím, že 20 Kčs za lístek – pro srovnání : lístek na nový barevný širokoúhlý film stával tehdy korun šest, do první řady dokonce myslím jen čtyři. Což táta řekl, že nedá, protože nemá – a fakt neměl. Tak jsme byli tehdy chudí. Ale byl tam děsný zmatek, už se na nás tlačili další lidé, tak ten kluk, co ty lístky prodával, mávl rukou a pustil nás dovnitř. Kam jsem se ovšem tak-tak vešli.
Pak pustili ten film, a já jsem to moc nechápal – proč tam ty holky furt ječí a tak... ale z těch písniček jsem byl nadšený. Slyšel jsem něco takového poprvé v životě.

Potom se povedlo, že tátu nechali asi dvakrát vycestovat na nějaká vědecká sympózia, kde on svědomitě šetřil diety, aby nám mohl přivézt malý přenosný monofonní kazetový magnetofon, což byl ovšem tehdy poslední výkřik techniky. Naši také nechali konečně opravit naše staré rádio, kde začali dávat pořady jako Rytmus či Větrník, kde postupem času běžně pouštěli i ty „buržoazní hard-rockové a heavy-metalové“ kapely. To jsem samozřejmě nahrával - i když jsem si musel vybírat, protože taková kazeta byl tehdy drahý špás - cena se pohybovala okolo 100 Kč za devadesátiminutovou.

Ovšem jak jsem včil znal ten bigbít, tak jsem byl už nadobro ztracený. Zatoužil jsem po kytaře. Našetřil jsem pracně 150 Kč, koupil si tu nejlevnější španělku a začal dřít akordy. To jsem chodil do šesté třídy.

No a sotva jsem uměl první dva akordy, začal jsem „skládat“ písničky. A to se pak se mnou táhlo až do nějakých 25, kdy jsem konečně pochopil či se smířil s tím, že tudy pro mě prostě cesta nevede. Furt jsem doufal, že se nějak vyhraju a vyzpívám, a že se to lidem konečně začne líbit. No, nestalo se tak.

Nicméně kytaru jsem měl. Dokonce jsem si pak koupil poměrně slušnou „Made in Spain“, dal si na ni nylonové struny a zkoušel tu a tam něco vybrnkat z not. Pak mi děti na tu kytaru skočily, přerazily jí krk a šmytec. Pak jsem byl deset let bez kytary.

Až loni na konci léta jsem se rozhodl, že si udělám radost, a objednal jsem si pěkného Godina - elektrickou kytaru, a k ní pořádné celolampové kombo. Když jsem to poprvé zapnul , praštil do strun a uslyšel ten rachot, prožil jsem krátký okamžik absolutního štěstí…

Tak, a včil ukázka. Chtěl jsem to původně i s obrazem, ale nemám odpovídající vybavení, tudíž to dopadlo velice špatně. Tak tedy jenom zvuk. No, nepovedlo se mi to, jak jsem chtěl, protože jsem u toho měl trému, jako kdybych hrál před živým publikem. Takže kiksy tam jsou, no. Je to moje vlastní skladba, která už je skoro hotová, jenom čas od času něco maličko trošičku změním… takže takhle já si teď hraju a je mi při tom alespoň na chvíli dobře.

http://www.indruch.cz/misc/pater_noster_8_12_11a.mp3