Oni by ho měli totiž pán terapeuti především snést do reality a ozřejmit mu, že většina lidí má v jeho věku přesně takový život, jako on. Plný povinností, plný toho "co si pro sebe nepředstavovali". Ale že s tím nějak bojují a snaží se to statečně přežít.

Ozřejmit mu, že není žádný chudáček a nic extra výjimečného, že je jen běžné konfekční zboží co se týká vnitřních pocitů.

Že většina lidí v jeho věku a po dlouholetém vztahu má přesně takové "bratrsko-sesterské" soužití bez poryvů vášně, bez "souznění duší". Nicméně oni ví, že takový je život a Romeo s Julií by nejspíš skončili stejně, mít tu šanci prožít dalších dvacet let.

Jediné v čem bude "výjimečný" oproti jiným je že je hodně labilní.

Zásadní chyba terapie je podporovat v něm vědomí jakési "výjimečnosti" "práva na štěstí", spíš mu vysvětlit, že s krizí středního věku se potýká skoro každý atd.

Beru to laicky selským rozumem, ale zdá se, že mu terapie právě na tom "zdravém selském rozumu" hodně ubrala /pokud ho tedy kdy měl/: