mima, děkuji za názor.
Muž tam má velký problém s oběma rodiči, který si také uvědomil až teď, ostatně kdo nemá, že? Co jsme spolu mluvili, dával to do jisté souvislosti - např.že nechce dopadnout ve svém životě jako oni. Ale to tu zveřejňovat nebudu, s tchány mám moc dobré vztahy a moc mi pomáhají s dětmi.

Když jsem se ho ptala, co je podle něj partnerská láska, odpověděl, že to neumí pojmenovat, že se v léčebně učí neřečnit, netlachat prázdná slova, ale CÍTIT a prožívat věci TADY A TEĎ. A že to, co cítí ke mě, není ono, jaká by partnerská láska měla být. Cítí ke mně lásku jako ke starší sestře. Neumí to pojmenovat, ale když spolu telefonujeme, měl by něco cítit, a on to necítí. A když mě obejme, necítí žádné hnutí v těle, žádné mravenčení v žaludku, žádnou vášeň, žádnou přitažlivost.

Obávám se, že si chlapec plete zamilovanost s láskou. Protože já to mám nastavené podobně jako ty - že všechno co prožíváme a cítíme, je otázkou našeho rozhodnutí. Že jsme dospělí lidé s vůlí, a ne patnáctileté děti, zmítané emocemi jako třtina ve větru. Bohužel můj muž se chová jako šestnáctiletý kluk, přiznává to, a i nahlas říká, že si návrat do svých 16 let moc užívá.

Ale je mi jasné, že pokud se rozhodne, že partnerská láska je pro něj to mravenčení v žaludku, a bez něj nemá cenu setrvávat ve vztahu, nic s tím neudělám. Tak holt skončí celoživotním hledáním ideálu.