Tvého manžela chápu a jistě by mi hlavou proběhly podobné úvahy. Vhledem k tomu, že jsem pár rodin s postiženým dítětem osobně poznala, vím, že bych dlouho uvažovala... co se týče slepoty, to ani náhodou, spíš mentální postižení.
Hodně záleží na osobnosti rodičů, protože to dítě může rodinu i každého člena v ní velmi obohatit, ale i zdravé sourozence ničit. Viděla jsem obé.
Není nutné si to idealizovat, jednoduché to často není se zdravým dítětem, zdravým manželem... a to máš často nějaku perpektivu. Když ji nemáš, život plyne jinak.

Já bych na potrat nešla. Věřím, že pokud by mi tato zkušenost do života přišla, Vesmír (Bůh, osud, dosaď cokoliv) chce, abych tu zkušenost měla, takže bych se jí nevyhnula ať udělám cokoliv. POkud bych se jí vyhnout chtěla, nadběhne si mě to odjinud... a onemocní třeba to zdravé, dokonalé dítě, na kterém bych si zakládala... svým zkušenostem neutečeš, když dnes ano, zítra už ne.

Ale nijak si to neidealizuju, já bych nebyla dobrý vychovatel pro postižené dítě, nejsem moc pečovatelský typ. Děkuju, že jsem této zkušenosti byla prozatím ušetřena a věřím, že i budu...
Můj manžel má názor přesně opačný, než tvůj - ale on ve světě postižených vyrostl, zformovalo ho to prostě jinak.

Spíš se zbav kočky, než řešit, co by kdyby