Pohodlnost, lenost, sobectví, bezcitnost, to z Vašeho příspěvku cítím. Nejmladší z mých kluků má těžkou vrozenou srdeční vadu a ještě další postižení. Věnujeme mu veškerou potřebnou péči a dává to zabrat, přesto ostatní nezanedáváme a s manželkou nás péče o nemocné dítě o neochuzuje, byť se nám tím hodně změnil život. Nepochybovali jsme o tom, že si malého človíčka necháme aniž by nás k tomu vedla nějaká náboženská dogmata, já osobně jsem neznaboh. Navzdory původním až katastrofickým prognózám máme skvělé dítě, které nám dělá samou radost, přestože starostí a strachu o něj si užijeme nemálo. Jeho ohromná chuť do života, elán, houževnatost a touhu po poznání by mu leckdo mohl závidět. Podle původních prognóz, a první rok života tomu napovídal, se neměl ani postavit na nohy. Dnes bez problémů běhá, plave a učí se jezdit na kole. Představa, že bych jen pro své pohodlí nedal tomuto životu šanci mi přijde neskutečně odporná.