Věrko, ono to není ani tak o vzdělání, kolikrát obyčejná kartářka, pokud je fakt dobrý "psycholog" ti pomůže víc, než neumětel s titulem.

Já už si dávno myslím, že na psychologii by měli lidé skládat talentovky, jako na umělecké obory a ideálně by to měli studovat lidé až tak kolem třicítky, když už mají něco odžito a odpozorováno co se týká mezilidských vztahů. Ideálně by to měli být lidé, u kterých vidí i okolí ten potenciál vcítění se a vhledu do lidské duše. Ne, že si někdo vsugeruje, že "bude pomáhat lidem" ale přitom na to nemá nejmenší talent.

Možná taková malá pomůcka - pokud ti bude ten dotyčný lidsky nesympatický, budeš se cítit hned na začátku divně, tak to nelámej přes koleno a prostě tam už nechoď. V tomhle bych dala na instinkt, nevyplatí se ho ignorovat s tím, že se to nějak srovná a dotyčný to přece studoval a tak.
Rozhodně člověku, ze kterého nemá dobrý pocit, nesdělovat choulostivé věci. Otevřít se pořádně až když si ten člověk vybuduje opravdu spontánně mojí důvěru.


Třeba já když vídám různé mediálně profláknuté odborníky přes duši, tak jediný, kterému bych věřila, je třeba Šmolka. Třeba zase Cimický přes veškerou sebepropagaci na mě jako člověk působí sporně, nebyla bych se mu schopná otevřít.

Radši psycholog žádný, než nějaký za každou cenu.