Ano, pořád v sobě živím naději, že se k sobě vrátíme - to mi přijde přirozené, máme spolu 4 děti, miluji ho a prožili jsme spolu hodně let. Ale také vím, že do takové podoby vztahu, jakou máme teď už se vracet nechci.
Ale ani on není rozhodnutý, má to stále 50 na 50, sám mi to řekl. A to, že je teď zamilovaný, navíc zamilovaný do spolupacientky v léčebně, kde jsou teď na 6 týdnů intenzivně spolu, to nic nevypovídá o tom, co bude za měsíc či dva. Léčebna je svět sám pro sebe a realita je pak většinou úplně jiná. Navíc každý akutně zamilovaný člověk chce žít s tím druhým.
A co vím, tak on se pravdu "neraduje, jak z toho vyvázl", plácá se v tom v kombinaci se svou poruchou dost bolestně, včetně fyzických příznaků, které to s sebou přináší. Ano, když jsou spolu, tak si to užívá, o tom žádná, ale ten mezičas kolem je pro něj dost tvrdý, o tom nepochybujte.