dlouho jsem váhala jestli napíšu svůj názor. Hlavně proto, že mě za něj nejspíš většina odsoudí.
Četla jsem jen část reakcí a myslím, že ani jednou z toho co jsem četla nenapsal nikdo kdo má doma postižené dítě. Zajímal by mě názor těchto lidí...

Za sebe řeknu na rovinu,že kdyby mi někdo řekl, že porodím postižené dítě, tak s rozhodnutím neváhám a je jasné - potrat. Ačkoliv v šestém měsíci je to podle mne pro ženu opravdu psychicky hodně náročné, protože musí vlastně normálně porodit.
Než mě začnete kamenovat - jsem máma dvou nevyléčitelně nemocných dětí :-( a kdyby starší onemocněl jen o pár týdnů dříve, tak druhé dítě už rozhodně nikdy nechci. Ano, miluji své děti, ale život naší rodiny to změnilo. Ustáli jsem to, jsem rodina, ale umím si představit náš život štastnější.

Zakladatelka této debaty by si měla uvědomit, jak bude její další život s postiženým dítětem vypadat..... nejspíše to změní vztahy v rodině. Neříkám, že se rodina rozpadne, to rozhodně ne.
Taky by si měla uvědomit materiální náročnost - žili by jste jen z jednoho platu. Mimochodem od nového roku by měli platit dost šílené změny a jsou poměrně likvidační právě pro rodiny s postiženými dětmi. Uplně se ruší prodloužené rodičáky, takže prostě po skončení normální délky rodičovské je nárok už jen na příspěvek na péči a tam to změnili takovým stylem, že kdo ví na co kdo dosáhne..... Takže otázka zní? zvládnete žít z jednoho platu , ustojíte tohle? pokud máte již děti, nebudou o něco ochuzeni tím ,že veškerá péče bude o postižené dítě?

Myslím ,že tvůj manžel má celkem správné racionálí názory, a možná by jsi se nad nimi měla zamyslet.

Budu držet pěsti, aby jste se nemuseli rozhodovat, aby bylo vše v pořádku.

Ale nemaluj si život s postiženým dítětem a později vlastně i dospělím nějak růžově. Je to závazek na celý život. Máš na to sílu? fyzickou i psychickou? Protože z takového života již není uniku......