...(kromě toho, že byl Sv.Mikuláš člověk štědrý zejména k dětem a jejich rodinám ) také to, že je ochráncem námořníků (moře a obecně vodu máme moc rádi, lodě miluju odmalička ). Podle inspirace z Řecka, hlavně řeckých ostrovů, dáváme proto 5.prosince, tedy v předvečer Mikuláše, do okna vánoční lodičku se světýlky, která tam zůstane měsíc, až do 6.ledna.

Jinak Mikuláš k nám chodí většinou tak, že jdeme na nějakou akci (besídku ve školce, na cvičení apod.) a doma ho nepotkáme osobně, nýbrž děti najdou nadílku na balkoně . Celkem logicky přišli s tím, že to našel asi podle té svítící lodičky... Včera starší synek tvrdil, že prý viděl někoho na satelitní anténé blízkého vysokého baráku, a že to nejspíš byl Mikuláš ("ten pravý co umí létat, ne jeden z těch převlečených" ) na cestě k nám...

Na internetu je o něm spousta zajémavého čtení - třeba tohle:

Přijde Mikuláš
/ úryvek z knížky: Aventní čas - P.Piťha /

Svatý Mikuláš je všude znám jako štědrý dárce. K oslavám jeho svátku se v Evropě a také u nás připojuje celá společnost, i když mnozí slaví spíš jen folklorně pojatý předvečer církevního svátku.
Životní příběh sv.Mikuláše je pohnutý. Narodil se kolem roku 250 v severoafrické Lykii v městě Pataře. Jeho otec byl bohatý kupec. Naříká se, co prodával, ale z polohy města a ze znalostí o tehdejším obchodu lze soudit, že jeho hlavním zbožím byly drahé kameny a zlato, důležité byly také zbraně. Co lze vyloučit, je, že prodával otroky. Byl totiž křesťanem. Nevíme o tom ovšem nic přesného, neboť legendy o Mikuláši o tom všem mlčí. Ze starých textů vysvítá, že mezi synkem a otcem nebyly dobré vztahy a to kvůli vyhraněně odlišným vlastnostem. Nejtvrdší spory pak byly kolem přístupu k majetku. Vše nasvědčuje tomu, že Mikuláš byl velmi štědrý a od malička dobročinný, zatímco jeho otec byl skrblický boháč. Mikuláš neváhal občas ukrást něco z nesmírného množství zlata a dát to tomu, kdo potřeboval.
Legendy vyprávějí o tom, že si Mikuláš nepřál, aby ti, které obdaroval, viděli, kdo je jejich dobrodincem. Možná, že zprvu i proto, aby nedocházelo k ostrým střetům s otcem. Z dalšího vyprávění se dovídáme, že Mikuláš byl kritizován obchodníky a přáteli svého otce za své chování při náhlé otcově smrti. Mikuláš velmi mladý stal se tak v okamžiku dědicem všeho úžasného otcova statku, ale netrvalo mu nijak dlouho, aby byl takřka bez prostředků. Jeho jednání bylo skandální v sociální třídě, k níž patřil, a neslýchaně krásné v očích chudiny. I v této době usiloval Mikuláš o to, aby jeho skutky zůstaly utajeny, a můžeme proto soudit, že snaha po cudné anonymitě byla přítomna i v předchozí době.
Vypráví se opětovně několik případů jeho vynalézavých zásahů. Jedná se o doby, kdy při nesplacení dluhu bylo vzato do zástavy dítě, někdy i žena dlužníka a po uplynutí lhůty byli tito rukojmí prodáni na otročím trhu. Stávalo se při těchto dramatech jistě i to, že rodina dlužníka raději prchla, jednak aby vyloučila zadržení dalšího člena rodinného kruhu, jednak aby nebyla svědkem prodeje. Dítě samo bylo drženo v pevném uvěznění, aby neprchlo.

Příběh se střevícem
Mikuláš jedenkrát položil na okenní rám váček s potřebným obnosem, zabušil na okno a v noční tmě rychle zmizel. Dar takřka z nebe přišlý zachránil dítě. Podruhé nadělil podobným způsobem Mikuláš výkupné za malého vězně rodičům do střevíce přede dveřmi. Ohlasem těchto činů je dodnes nadílka za okno, či na práh, do střevíce nebo do punčochy. Punčocha se nejspíše vyvinula z měšce a byla vybrána též pro svou spojitost se střevícem.

Nejzvláštnější způsob záchrany však byl případ s komínem.
Vypráví se, že jednou bylo dítě už zcela opuštěno a ztraceno, zavřeno v komůrce a přichystáno na nejhorší. Mikuláš nevěděl, jak dítěti peníze přisunout. Zřejmě se neodvažoval otroky otevřeně na trhu vykupovat. Spočítal tedy komíny domu, odposlechl odkud přichází pláč a v noci jako hbitá kočka vylezl na střechu. Poslouchal, kterým komínem se co ozývá. Poznal komín od světnice, kde běžel radostný hovor, a našel i komín, kterým bylo slyšet slabý pláč. Vzal peníze a hodil je tímto komínem. Slyšel ještě, jak mince zazvonily o vymetené ohniště krbu a radostný výkřik vězně, ale rychle spěchal pryč. Tento příběh dal vzniku zvyku dávat dary do krbu a také pověsti o tom, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem, co se kde děje.

Nastraženost bohatých a mocných kruhů rodného města vůči bláznivě a neodpovědně jednajícímu mladíčkovi vedla k tomu, že Mikuláš musil město opustit, možno skoro říci, že musil utéci. O jeho cestě, která vedla do Palestiny, nevíme mnoho, ale dvě příhody jsou známy dobře.

Příhoda o plavbě na moři
Moře se umí v kratičké době změnit z laskavé kolébky v hrozivou bouřící propast. Lodi hrozilo ztroskotání a lodníci, kteří vzali neznámého mladíka na loď, usoudili, že přivolal jejich brzkou záhubu. Hotovili se proto Mikuláše vrhnout z lodi, aby se vlny a vít uklidnily. On prosil je o jediné, aby mu dovolili pomodlit se k Bohu, od něhož dostal život, který mu nyní odevzdá. „Spěchej“, nařídili plavci a Mikuláš se modlil. Vztáhl ruce a volal proti větru slova, která nebylo pro hučení vln slyšet. Jak se modlitba Mikulášova odvíjela, tišil se vítr a vlny si lehaly jako poslušný pes před svým pánem. V údivu patřili námořníci na Mikuláše, padli před ním na tvář a žádali, aby poručil cokoli, neboť je zachránil a má velikou moc nad bouřemi. On jim s úsměvem řekl, aby mu tedy sňali pouta s nohou a odvázali do od stěžně a pak se jich zeptal, jaké zboží vezou a je-li poctivě nabyté. Přiznali se, že nejméně polovic byla uloupena. Nařídil jim, aby až přistanou, rozdali vše ukradené a polovic nákladu zbylého. Tak se i stalo. Toto vyprávění učinilo z Mikuláše uznávaného ochránce námořníků, ale i ochránce ve všech bouřích, včetně bouří válečných.
Rusko se utíkalo ke sv. Mikuláši v mnoha válkách. Úcta k sv.Mikuláši jako ochránci ladí proplétala se dokonce s úctou k řeckému bohu Poseidonovi, vládci moří.

Příchod do Myry
Později v noci, spíše za prvého úsvitu, připutoval Mikuláš do města Myry na jižním břehu Malé Asie. Nemělo smysl hledat hostinec, protože v tu hodinu sotva by někdo otevřel. Navíc neměl poutník ani penízek, kterým by zaplatil. Vál chladný vítr. „Snad bude otevřený kostel,“ pomyslil si prokřehlý poutník. Zaradoval se, když kostel našel otevřený. Vstoupil, pomodlil se, ale pak únavou usnul. Jeho tělo se svezlo nedaleko oltářních stupňů. Spal hluboce, jak spí spravedlivý člověk, který nemá starost o nic než o svou duši. Zda se mu něco zdálo, nevíme. Víme však, že jeho probuzení bylo takové, že měl dojem, že sní, a že mu přineslo mnoho starostí.
V tom městě totiž zemřel biskup a věru si nevěděli rady, kdo by měl být jeho nástupcem. Připadla jim však spásná myšlenka. Ať se stane biskupem ten, kdo přijde první do chrámu, aby chválil Boha. Tak se usnesli starší církve a dohodli, že ihned po východu slunce přijdou do chrámu, aby viděli, kdo tam nejdříve vstoupí. Byli překvapeni, když v kostele nalezli Mikuláše, a neodvážili se ho ani probudit, neboť myslili, že je tak pohroužen do modlitby, že takřka nevnímá okolní svět. Jejich údiv byl ovšem nesrovnatelně malý ve srovnání s údivem Mikulášovým, když uslyšel, že je zcela jisté, že má být jejich biskupem a že jim byl přímo Bohem za biskupa určen a poslán. Mladý muž jim vysvětloval, že nyní potřebně vzdělán, že není připraven, že je mlád a nemá ani dost běžné lidské zkušenosti. Trvali na svém a ač se bránil, vzali ho, pomazali na biskupa a bylo.
Mikuláš se tedy ujal úřadu, který na něho tak nečekaně padl. Od starších kněží získal rychle dobré poučení a soustavnou pílí dosáhl časem velkého vědění. Tak jako dříve bylo jeho hlavním zájmem dobro dětí. Stal se zřizovatelem škol, sirotčinců, které často navštěvoval, aby zvěděl, zda učitelé jsou dobří a zda žíci dobře učí. Tato jeho činnost vynesla mu pověst velikého inspektora škol a učinila ho posléze patronem školství. To pak dále vedlo k tomu, jak je dodnes pojímána návštěva sv.Mikuláše.