No tak já vám řeknu, co jsem udělala já ... protože jsem věděla, že manžel se rozvádět nechtěl a vyhrožoval už dopředu, tak jsem sbalila všechny fotky ( tenkrát se na digi ještě nefotilo, takže jsem vzala fotky a nechala v šuplíku negativy, kdyby měl velkou potřebu ty fotky mít taky) , sbalila jsem svoje a dcery doklady a pár pro mne důležitých věcí, protože jsem tušila, že bych se k tomu už taky nemusla dostat. Což jsem dobře udělala, protože následně vyměnil zámky a pro osobní věci jsem si byla za asistence policie a hasičů, kteří mi otevřeli dveře. Spoustu věcí zničil ( například úplně všechny kytky).

Takže třeba fotky bych nikdy nezničila, jsou to nakonec hezký vzpomínky, protože dcerka byla malá, ani bych nedávala pryč ty, kde je její otec ( on je v podstatě normální, jen se s ním nedá žít) , ejdnak jich není tolik ( tenkrát byly fotky ještě docela drahá záležitost a my neměli peníze).

Popravdě toho hezkýho na co se z manželství dá vzpomínat nemám, ale jsou to vzpomínky na dobu, kdy byla dcera malá a nechávám si to pro sebe , někdy si o tom povídám s dětma, když je k tomu příležitost, ale nijak to nebolí, ať to bylo jak je, tak mám díky tomu úžasnou dceru a to je hlavní.

zakladatelko neboj, ono to časem všechno přejde, ten akutní smutek je strašný, strašný, strašný , ale časem se to přenese do podoby smutný a pak už jen neutrální, možná s přídechem, škoda, že to nevyšlo. Ale to se nedá nic dělat.