Přidat odpověď
Withep, děkuji Ti za podporu. Omluvu od manžela nečekám, uznala jsem jeho argumenty a společně jsme hledali kompromis. Nedonutil mě. Nejsme již nejmladší a z jeho strany to bylo jen a jen o strachu, abychom stihli dojet včas a nestalo se něco se mnou nebo s miminkem. O traumatu samozřejmě ví, v období těsně po porodu byl jediná bytost, s kterou jsem zvládla komunikovat (nepočítám personál porodnice). I nyní vidí, že zmínka o "normálním" porodu, malý novorozenec, to vše mi vhání okamžitě slzy do očí. Ale rozumově si myslí, že by to již mělo být za námi. Když tu běhá úžasný synek, přece není důvod ke smutku. Trochu nechápe můj strach, že to v malém někde ve skrytu duše vše zůstalo, že si i on to trauma odnese. Ale není to důvod být na muže naštvaná. Naopak, je to chlap a rozumovou reakcí zachraňuje situace, kdy já už se hroutím pod emocema. To je zase má rozumová úvaha. A zcela iracionální je úplně koutku duše skrytá výčitka, že byl první, kdo zavrhl Vrchlabí, ale stejně tak mám i vztek na sebe, že jsem o tuto porodnici nebojovala. Jenže tohle je opravdu jen můj problém. Manžel mě naopak mile překvapil, když nyní okamžitě pochopil, že už nezvládnu opětovně stejné řešení jako u našeho prvorozeného. Psala jsem to vše zakladatelce spíše proto, že u porodu je opravdu nejdůležitější, aby ona se cítila v pohodě a v bezpečí. A je to více o intuici než o rozumu.
Předchozí