jo, to vnímám stejně. muž si taky donedávna myslel, že mu jen hraju na city a jsem hysterka. navíc přece nemůžu být unavená, když mám sílu na takové výbuchy vzteku. prý kdyby mi bylo zle, tak sedím tiše v koutě a nevyvádím tu jako blázen. teď si myslím, že začíná chápat, že už je někde problém. já mu tisíckrát říkala, že už "nemůžu", z různých důvodů, ale prostě jsem nakonec stejně vždycky vstala a šla do práce, postarala se o domácnost, takže si myslel, že přeháním. navíc taky bojuju s tím, si vůbec přiznat, že mám problém, natož o tom s kýmkoliv mluvit. nevím proč se snažím pořád dělat hrdinku.