Chodím na terapii třetím rokem.
Vše funguje jak má. Nyní pod vlivem mé pracovní zaneprázdněnosti a terapeutových zdrav. potíží i jeho přílišné vytíženosti nejsme chopni často najít společný volný termín. Tím se stala terapie poněkud děravější. Místo každý týden ji mám s bídou jednou dvakrát do měsíce. Musím přiznat, že mi chybí ta pravidelnost, a i ta kontinuita se vytrácí.
Mrzí mě to a snad je to jen přechodná záležitost. Ale potřebuji se s tím nějak srovnat sama v sobě. Aby mi to tolik nechybělo, abych uměla být víc sama, bez něj.
Nejsem ve stavu deprese, takže to zvládám relativně v pohodě, ale každá menší ranka osudu a už padám dolů, v tu chvíli mi moc chybí.

S nikým nemohu mluvit tak jako s ním. Nikdo ho nahradit nemůže. To mě moc mrzí. připadám si nesvéprávná. I když navenek to nedám znát, uvnitř trpím.
Fakt nevím jak si poradit, a rozhodně ho nechci otravovat maily, apod. Tak akutní to se mnou není.
Trvá tohle období už asi 4 měsíce, a skončí snad až koncem roku, furt tam je něco.

Jak vy řešíte takovou bezprizornost.?
Já se za ni docela stydím.
jsem dospělá ženská a dokážu si poradit. Ale ten pocit, ten je pro mě rozhodující. To, že nemám nikoho, kdo o mě tolik ví a kdo mě nikdy neodsoudí.