Jeno, tak to díky, takhle by mě vůbec nenapadlo se na to dívat, brala jsem to spíš přes to respektování individualit, zas tak hluboce jsem jejich pedagogiku zatím nestudovala.

Ale máš možná pravdu, v tom případě by byla lepší normální základka, nějaká trochu osvícenější, kde děti tolik nedrilují.

Tedy s tím cízím jazykem na waldorfu od první třídy jsi mě dostala, to jsem vůbec netušila.

Jinak si nemyslím, že waldorf je pro méně inteligentní děti /dysfázie nemá s inteligencí nic společného/, spíš jsem to vnímala tak, že jsou schopni víc respektovat jinakost dítěte - třeba ty dysfázie nebo vysloveně dyslexii, že se nebudou snažit děti za každou cenu setřepat do škatulky


Jinak - vím, že máš vzdělávací systém docela zmapovaný. Dá se předem poznat před nástupem do školy, že z dysfázie bude v daném případě i dyslexie apod., nebo se to pozná až za pochodu?
Dyslektici ale podle mě to asi mají dneska těžké, do speciálních škol nepatří /inteligence normální/, na asistenta to taky není - tak jako mi z toho vychází, že případný očistec s dyslexií odnesou rodiče a dítě tím, že budou muset doma několikanásobně víc procvičovat.

Jako můj bratr je dyslektik, jenže chodil do školy za totáče, kdy o dyslexii nikdo nevěděl, takže jen tzv. byl blbej na čtení.
Ale moc dobře si pamatuju tu šílenou práci, co s ním rodiče měli naučit ho číst, psát. Brečel nad domácími úkoly "já už nemůžu" a nikdy nedospěl do fáze, že by si rád četl knížky.
Já jsem pravý opak.

No jak se dneska tyhle poruchy řeší v praxi ve škole, když to dítě potřebuje zvýšené úsilí a péči a to mu v klasické škole mezi 30 lidmi těžko dají.
Prostě se čeká, až se srovná, má blbé známky apod., rodiče musí s ním doma dohánět?

Jak to je?