Já si nechám líbit hodně. Paradoxně ale u toho vyvádím, nadávám a jsem nepříjemná, takže si to většina lidí ani neuvědomí, že to je vlastně podle nich. Spokojený není nikdo. Od malička si nevěřím a podceňuju se. Nikdy jsem nechtěla chodit s hodně hezkým a žádaným klukem, protože jsem nevěřila, že mě doopravdy chce. Moje kamarádky nechápaly, že odmítnu někoho jen proto, že se bojím, že až mě víc pozná, uvidí ráno pomačkanou, tak se na mě vykašle. Takže jsem vždycky byla za povrchní namyšlenou holku, co si s klukama pohrává, a pak je nechá být. Vzala jsem si hodného, spíš nerudného chlapa, co na něj ženský obecně vůbec neletí. Takže to u nás nijak nejiskří, není takové to vnitřní porozumění beze slov, co jsem měla v jiných vztazích, ale já se nestresuju. Rádi se máme a domluvíme se. Ale taky si to extra neužívám. Vždycky je něco za něco. Ve vztahu se "svým typem" bych uschnula a utrápila se, jak bych se bála, že nebudu pro něj dost dobrá.