Díky za rozsáhlé vysvětlení tvého postoje.

"...že je to na mužským něco výjimečného, tudíž je třeba si ho považovat..."
Obecně dobrých věcí je dobré si vážit, a ne si říkat že to jsou normální. "Count your blessings" říkají prý v Anglii.

"...potřebuji cítit pocit jedinečnosti."
Někdy se člověku nepodaří všechny své potřeby uspokojit. Kdyby ses narodila u muslimů a byla třetí ženou svého manžela, taky bys to nejspíš zvládla.

Diskuse na téma "pocit jedinečnosti" nebo podobné by mě zajímala. Máš nějaký odkaz?
Já mám podezření, že za potřebou "cítit pocit jedinečnosti" je spíš potřeba nějaké jistoty v tomhle nejistém světě. A že pokud si člověk dokáže svoji jistotu vytvořit jinak sám, nepotřebuje pak onen pocit, že jsem jedinečný pro svého partnera (to je jen bonus).
Na druhé straně v našich poměrech už vztah "manžel(ka)" (a nově taky registrovaný partner(ka)) jedinečný je - alespoň formálně, protože takového člověka můžeš mít jenom jednoho. Rovněž otec tvého dítěte je pouze jeden z podstaty věci (i když může být jeden bio otec a druhý otec de iure).
Já bych očekával, že otec se bude věnovat převážně svému dítěti a manžel své manželce. Ale někomu stačí věnování na 60%, někomu připadá 99% málo. To co prováděl rok onen záletník mi v pořádku nepřišlo, současný stav mi přijde přijatelný.
Podle mně je lepší být v životě spokojený s tím, co mám. A spíš se snažit víc produkovat než víc přijímat. A to i v mezilidských vztazích.