Girili,

není to tak hrozné, jak to vypadá.

Moje děti si nejlépe hrály, když jsem u nich nebyla....stačilo vlézt do dveří a ze hry zbylo jen mamí tohle a mamí támhleto a pohoda byla pryč. Navíc mě nutily pořád za ně něco řešit.
Nechat je ale úplně samotné bez dohledu také nebylo úplně OK, protože občas některá vymyslela něco, co bylo nebezpečné. Nebo se třeba něco stalo a nikdo nebyl schopný říct, co jak bylo.
Pak stačilo kouknout na záznam v počítači a člověk věděl, jak se zachovat.
Takže děti byly pod dohledem, ale přitom samy. O kameře věděly a také věděly, že když si třeba něco vymyslí jedna na druhou (ona mi tohle sebrala, ona mě bouchla první atd....), že je způsob, jak to prokázat....Většinou vůbec nebylo potřeba to řešit. Jednou nám kamera hodně pomohla, když nejmladší spadla z palandy (a to je věc, která se může stát kdykoliv, že dítě odněkud spadne, i když u toho ten rodič je) a my přesně věděli, co a jak se stalo. Takže jsme třeba nemuseli jet do nemocnice, protože jsme věděli, že nespadla na hlavu, kam a o co se uhodila. A i kdybychom jet museli, tak jsme mohli situaci přesně popsat.
Kamery jsme měl v pokojíku do zhruba 2,5 let té nejmladší a kdybychom se nestěhovali, asi by tam ještě rok, dva zůstaly...

Mně přišlo, že to těm dětem hodně pomohlo v samostatnosti a schopnosti řešení konfliktů a nás to dost uklidňovalo, že prostě víme, co dělají....Navíc nám to umožňovalo dělat cokoliv jiného než přímo dozorovat hrající si děti, takže to šetřilo i čas....Podle mě takhle měly děti paradoxně víc soukromí, než kdybych byla permanentně s nimi, abych na ně dohlížela....