Ellis, já nejsem psycholog a vycházím jen z toho mála, co tu visí na netu. Takže to ber s rezervou.
Tvůj svět se točí kolem jídla, které často zastupuje nějaké city (jsme tu skoro samé ženské, všechny jsme aspoň jednou zažily, jak jsme ze stresu buď nejedly, nebo se naopak v období depek nacpávaly sladkostma a podobnými jídly). Ty nechceš přibrat proto, že by ti došlo, v jakém jsi průšvihu (což vzhledem k věku ani nemůže), ale proto že jsi se lekla té léčebny. A toho, že to přinese větší komplikace, než jsou zisky, což je krom štíhlosti ještě i zájem lidí kolem tebe.
O rodičích jsi toho moc nenapsala. O otci nic (jen ty víš, proč), o matce, že jí tvé potíže přidělávají starosti. Když ti zrovna nic není, zajímá se o tebe? Tohle moc nefunguje, co? Ani na nemoc nepřitáhneš jejich pozornost, objetí, pochopení, lásku, chtějí tě odlifrovat ještě dál, než jsi teď.
Nevím, co děláš vědomě, co podvědomě, ale hlavní je jedno - nefunguje to.
Tvá váha není tak alarmující, měřím stejně a v tvém věku jsem nevážila o moc víc, přes padesát kilo jsem se dostala až v dospělosti - a byl jsem zdravá, silná, sportovala, jídlo nějak neřešila.
Ty ho řešíš a skrz jídlo řešíš i celý svět kolem sebe.
Myslím, že terapii potřebujete celá rodina, hlavně tedy tví rodiče, protože ty jsi ještě dítě.
Ty, kdo psali o strachu, měli myslím pravdu. Nevím, čeho se tak moc bojíš, a sama na to nepřijdeš, na to máš málo životních zkušeností (a zle to nijak nemyslím).
Nevím, zda ti v léčebně pomůžou. Možná, že tvůj lékař není tak špatný, jak to teď vypadá, mluví o jídle a váze, protože to je to JEDINÉ, na co slyšíš. A třeba to dobře odhadl.
Přečti si své příspěvky. Vše je jen a jen jídlo, potíže z jídla, důsledky jídla a jezení či nejezení... NIC, než jídlo. Ta léčebna to může rozkódovat a rozklíčovat a je otázka, proč se tak bojíš, že se někdo dozví pravdu...

Držím ti palce, chápu, že doma se cítíš v bezpečí, to skoro každé dítě, byť jsou doma příčiny jeho problémů.