Ti dva starsi jsou temperamentni dost, zvlast ten prvni nam dal zabrat, nic na nej nezabiralo, ani odmeny, ani tresty, ani to placnuti pres zadek (od te doby vim, ze tudy cesta opravdu nevede), skoro nespal, porad v pohybu, oteviral supliky, mackal knofliky, kdyz si vzal neco do hlavy, tak to delal dokolecka porad a porad, i kdyz pokazde dostal vynadano, naplacano, apod. U nej skutecne pomohlo vysvetlovani, argumentace, a kdyz pochopil dusledky (ne, ze my se budeme zlobit nebo dostane na zadek), ale ze jsou tam urcite objektivni duvody, tak to prestal delat. S dcerou to pak byla naprsto pohoda, jen je strasne tvrdohlava a kdyz se zatne, nic na ni nezabere. Nastesti vetsinou spolupracuje sama od sebe. Nejmladsimu jsou dva a z nej jsme skutecne uplne paf, protoze muzeme mit knihy i ve spodnich polickach, otevreny ohen v krbu a hned vedle velke kovove nastroje, kytky v dosahu, proste vsechno, co u prvniho nebylo mozne. Je pohodovy, nema potrebu se nejak vymezovat, spolupracuje a nevzteka se. Nastesti jsme ani s jednim nemeli jediny problem s agresivitou vuci nam, detem, zviratum...ano, nase deti nejsou poslusne a jsou zvykle neustale argumentovat. Bohuzel i mne obcas placnuti ujede, ale nikdy to neni vychovne, ale jen momentalni selhani. Ja to tak opravdu v tu chvili citim, ze jsem proste vytocena a ruka mi ujede. ALe jsem daleka toho, abych si myslela, ze je to tak spravne a ze jedine tak z nich vychovam slusne lidi. To opravdu ne...