Mám syna předškoláka s opožděným nástupem řeči, nikdy neměl problém s porozuměním, logopedii navštěvujeme rok a půl, pokrok obovský. Ale když bych měla zhodnotit úspěšnost metod k pokroku, bohužel je to u nás násilí, rozčilování a podobné nevýchovné metody. V momentě, kdy značně přitvrdím, najednou syn udělá skok, který neudělal např. za 4 měsíce nenásilného občasného cvičení, protože těch chvil, kdy je ochoten cvičit, je moc málo. Dnes se naučil úžasně C ve všech slovech, ovšem za cenu červené půlky zadku a vyhrožování, že nám bude dítě odebráno do ústavní péče, protože nás vyhodnotí jako neschopné rodiče, kteří neumí dítě naučit mluvit. Mám velice rozporuplné pocity. Nevím, jestli mám být na sebe hrdá, že jsme se naučili další písmeno (zbývá nám už jen r a ř) a nepřemýšlet nad metodou nebo čekat, až dítě dostane rozum a začne dbát sám na výslovnost jako moje sestra na prahu puberty, dát mu odklad a nechat žít. Je mu šumák jak mluví, protože už je mu rok vcelku rozumět a tím pádem nemá problém.