Májo, měj se na pozoru. Vůbec si nemyslím, že jsi trubka, mě se stalo něco podobného. Pomalu, plíživě, nenápadně. Po narození dětí jsme se s manželem seznámili s několika páry s dětmi stejného věku, občas jsme poseděli, pokecali, dali kafíčko, vše bylo moc příjemné a MD utíkala... Pak jsem se vrátila do práce a manžel se s mými kamarádkami setkával stále víc sám, já byla z práce a domácnosti udřená a doma jsem chtěla odpočívat a on raději bral děcka ven na hřiště... a najednou byl stále víc jen s jednou (vdanou, se 2 dětmi), kterou vychvaloval až do nebes, dvakrát denně si spolu dávali kafe, u nich, u nás, na mě už najednou neměl čas, přišla jsem z práce a on byl u ní, naše děti si prý spolu taky skvěle rozuměly (no nevím)... Chtěla jsem si s ním popovídat, podělit se o dojmy, ale byla jsem stále sama. Vadilo mi to. Na rozdíl od tebe jsem mu dnes a denně říkala, že mi to vadí, ale on mé stesky zlehčoval. Vždyť je to jeho nejlepší kamarádka, se kterou si tak bááječně rozumí... Já byla za žárlivou hysterku, vždyť přece o nic nejde... Dokud jsem si nepřečetla mail s milostným vyznáním :-( Následovala scéna jak z filmu, on mi slíbil, že s ní všechno skončí, další měsíc s ním nebyla řeč... a když všechny vášně trochu pominuly, přiznal mi, že se mu to kamarádství nějak vymklo z rukou. Už to bude půl roku, situace se trochu uklidnila, manžel už to pobláznění rozchodil. Vždy mi tvrdil a stále tvrdí, že chce být jen se mnou (už jsme spolu 14 let) a já nemám důvod mu nevěřit, ale už nevěřím kamarádkám a už vůbec je nezvu k nám domů na kafe.