K nám takle jednu dobu chodil můj kamarád, každej den. Sotva sme přišli z práce, už zvonil. Nepomáhalo ani naznačování. Kolikrát sem řekla, třeba, já du do vany, su vyřízená a on žoviálně pronesl: "Jojo, běž, já si zatím dám tady na balkóně cigárko." Takže ho ani nezaráželo, že sem se vrátila v županu, že du dělat večeři, eště se u nás najedl...
Takže na férovku, narovinu sem mu řekla, že je fajn, ale fakt u nás nemusí být každej den, že jako má snad svůj život. Pak byl klid.