HM, to, že jsem 15 let už stejná, možná je nadsazené, ale myslela jsem tím, že jsem před těmi 15 lety nastoupila nějakou "duševní cestu" (to zní taky vzletně, ale nejsem spisovatel, abych uměla vždy použít ta správná slova ), byť jsem žila pochopitelně jinak, chovala se jinak než teď... jen že co jsem tehdy teoreticky vyhodnotila jako možnost, která mě udělá v životě spokojenou, se mi teď podkládá nějakou praxí, něčím odžitým...
Já tehdy docela dost řádila, pila, souložila, měla deprese, pokud o sebevraždu, zvnějšku to vypadalo úplně jinak. Ale něco se ve mě hýbalo a chtělo jinak (proto ty depky, ten nesoulad mezi vnějším chováním a vnitřním stavem, útěk), no a teď se prostě cítím dobře.
Já se třeba hodně zajímám o psychosomatiku, duši, vnější projevy vnitřních pochodů, co jsem tehdy tušila, mi teď dává naprostý smysl.
Proto píšu, že jsem ve své podstatě už 15 let stejná

Že žiju jinak a něco přehodnocuju, je asi normální, těším se na jiné věci, než tehdy, budu si teď plnit sen, který mě poprvé oslovil v těch 19 a tehdy jsem na to neměla dost odvahy. Tehdy jsem byla v tomto starší, než jsem dnes. Splním si ho, když to nevyjde dnes, vyjde to zítra nebo za 5 let, ale došlo mi, že prostě rezignovat v 34 letech na něco, co jiní dělají v těch 19, je nesmysl. Mám před sebou možná rok, možná ještě 50 let života, těším se na dost věcí.

Na druhou stranu není stáří, být spokojený s tím, co mám, nemuset stále vyhledávat něco nové a neokoukané.
Ta hypotéka a pojištění je prostě praktická nutnost momentálně, já se tím nijak netrápím. Klidně budu žít i bez toho.
Potřebuju i vnější atributy, ne že ne (třeba kvalita bydlení je pro mě důležitá - někdo si koupí novou rtěnku či boty, já kytku do bytu), ale obecně většinu věcí odpichuju od vnitřku.
A v tom není rozdíl mezi tím, co jsem cítila před 15 lety, a teď. Jen teď jsem i životem v lepším souladu s tím, co si myslím, tehdy jsem navenek žila jinak, takže měla i větší depky. Není to stále ideální, což nevadí, aspoň se mám stále co učit