Kudlo, já jsem odjakživa takový typ člověka, který ví, co od života chce, a jde si za tím. V něčem jsem ochotná slevit, ale v něčem ne. Měla jsem jasné představy o tom, jak chci žít, a hledala jsem si partnera, který do těch mých představ bude zapadat. Ano, aby vztah fungoval, tak v něm musí být i něco, co se nedá poručit a naplánovat, ale... Věděla jsem například, že mi nikdy žádný chlap nebude stát za to, abych si pořídila méně než 2 děti (samozřejmě nemyslím situaci, kdyby jeden z nás mít děti nemohl, pak bychom hledali náhradní řešení), abych se stěhovala z místa na místo, abych žila na venkově, abych se vzdala svojí práce a zůstala v domácnosti, abych žila v chudobě, abych se nastěhovala do baráku k jeho rodičům, abych se odstěhovala stovky kilometrů od domova... A tohle všechno jsem brala v úvahu, když mě nějaký mladík zaujal.
Můj první vztah začal velkou zamilovaností (ta přišla až poté, co jsem důkladně zvážila klady dotyčného ), ale moc dlouho nevydržel.
A s manželem to bylo zase tak, že jsme byli dlouholetí kamarádi, tak nějak jsme si "zbyli" a sblížili jsme se s tím, že to spolu zkusíme, protože si rozumíme a máme spolu hodně společného, a pak se uvidí. Ani jeden z nás si napřed nedělal bůhvíjaké naděje, ale pak jsme se do sebe zamilovali a zůstali spolu. A dnes jsme oba moc rádi.
Velmi zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy jsem se svým manželem začala chodit (ta fáze "zkusíme to a ono se uvidí") a na scéně se objevil zase bývalý přítel. Děsila jsem se situace, kdy bych se měla rozhodovat mezi nimi dvěma, protože jsem rozumově věděla, že s bývalým přítelem by to byl větší "adrenalin", ale že jako životní partner by byl dost problematický. Nastat tahle situace o takových 6-12 měsíců později, tak bych neváhala ani chvilku. Takhle jsem se tomu dilematu snažila předejít, protože jsem věděla, že by to rozhodování bylo hodně těžké. A dnes jsem hrozně ráda, že jsem se tehdy snažila mít situaci pod kontrolou a všechno dopadlo tak, jak dopadlo. A uvědomuji si to často.