My to máme teď čerstvě za sebou... Taky tříleťanda...
Na operaci jsme pár měsíců čekali, takže měla dost času se připravit, spolu jsme vybíraly nemocnici, často jsme o tom mluvily, nebála se (ale doktorů se všeobecně nebojí vůbec).
Doma jsem ji i připravila na to, že budeme muset předtím ještě projít předoperačním (museli vzít větší zkumavku krve ze žíly - kvůli srážlivosti).
Pomáhala mi i zabalit věci sebou a vůbec celou akci pojala spíš jako výlet. Jeli jsme do jiného města (u nás by čekala ještě mnohem déle a rapidně se jí horšil sluch, resp. slyšela úplný kulový - což je u tříleťandy průser). Auto bylo zrovna rozbité, takže navíc vlakem - což se jí líbilo, ač musela vstávat v pět ráno.
V nemocnici dobrý, chvíli jsme čekaly na příjem, ale měla jsem sebou jenom ji, běžně tahám obě koťata, takže skoro dovolená, navíc si prďolka libovala, že se maminka chvilku věnuje výhradně jen ji.
Na pokoji si našla kamarádku, odpoledne jsme si s ní a její maminkou procourali ještě areál nemocnice a přilehlý park, takže byla v pohodě.
Zákrok byl druhý den, na sál jela sama a byla v pohodě, když ji přivezli, tak už tolik ne, ale pak se aspoň trochu uklidnila a usnula.
Jediný problém byl, že ji to dlouho bolelo (je fakt prcek malinký a malinko ji poškrábla v krku intubace), takže zatímco ostatní děcka už odpoledne řádily, ona ještě polehávala, poplakávala... jíst ani pít moc nechtěla.
Druhý den jsme jeli domů, cestu prospala, ještě dva dny byla taková ne úplně v kondici, pak se za pár dní probudila z odpoledního spánku, vzala kolo a že jde jezdit.
Zahojilo se vcelku hodně rychle, náš ORL byl hodně mile překvapený.