Při prvním setkání jsem ho buď moc nepostřehla nebo jsem se mu posmívala. Nevím. Ale motali jsme se na stejných místech od mých 16, jeho 15. Pocházíme z vesnic vzdálených 40 km. Ve stejném městě jsme byli na SŠ, pak chodil pařit do Luhačovic, když jsem tam pracovala a bydlela, když byl na vojně, chodil na vycházkách do knihkupectví, kde jsem pracovala, nakonec jsme spolu chodili na SUPŠ. Z té doby před SUPŠ si ho nepamatuju, byl to přesně ten typ, co mi připadal směšný a moc slušňácký. Na SUPŠ jsme se kamarádili, on do mě byl zamilovaný, já jsem ho brala jako svého důvěrníka a svěřovala mu své problémy s tehdejším přítelem. Pak jsme byli v Itálii se školou, já jsem se v autobuse rozhodla, že se s tím volem rozejdu. Na oslavu jsem se opila a on byl jediný ochotný jít se mnou ven. A jak jsem tak v té vlahé noci v parku střízlivěla, došlo mi, že se s ním necítím jako hadr na podlahu, měla jsem zas před chlapem lidskou hodnotu. A ani jeden nevíme, jak se stalo, že jsme se objímali. Jsem přesvědčená, že je to chlap, co patří ke mně. A pořád je mi s ním dobře. Zítra už 12 let jsme svoji.