Natalí, úplně tě chápu a vidím sebe...

Mladší syn měl stejný problém, věděla sjem, že je to řešitelný, jen to dlouho potrvá, nic zlýho se vlastně nedělo (teda asi jo, ale to jsme zjistili až mnohem později a zase je to jen o čese sa snaze se s tím orvat, nic vážnýho to není - jen vliv na celkovou motoriku a koordinaci, ale normálně funguje, na první pohled není nikde žádný problém)

od porodnice jsem brečela a brečela, věděla jsem, že jsou na tom lidi hůř, že můj maličký žije a žít bude, není nemocný, je v pořádku (ty nohy jsem měla já v horším stavu, tak jsem vděla, do čeho jdeme), ale bylo mi ho neskutečně líto, byla jsem sesypaná, protivná na každýho, kdo mě přesvědčoval, že to nic není a že se nic neděje, manžel mě chápal, vnímal to dost podobně.

taky jsme moc nespali, malý špatně spávala a celý noci jsme se střídali při chování, aby mu bylo líp.

bylo to těžký období, který ale přešlo, už je to za náma a když se na to dívám zpětně, tak opravdu rozum zůstával hodně hodně pozadu za srdíčkem :)
ale to jsem věděla i tenkrát :)
ale nebylo mi to nic platné, prostě jsem to nezvládala.

myslím, že by ti pomohlo si s někým popovídat, probrat to, nemyslím tím zrovna psychokoga, který hned napíše antidepresiva, to se sice teď dělá často, možná to není špatný řešení, ale možná je i jiný řešení, možná by ti stačila nějaká relaxace, uvolnit se, sepsat si problémy a naopak to krásný, zajít si na preventivku k obvoďákovi (a dalším doktorům), mít pak klid, nebát se o sebe

jak je na tom tvoje malá teď?

můj syn má 8 a půl roku, tvoje holčička je ještě malá a má asi problém těžší, než jsme měli my, ale já sama jsem měla to stejný, včetně invalidního důchoduu v dětství. A mám svoje děti, normální porody, všechno to jde!! můžu lyžovat, můžu plavat, jezdit na kole, cokoliv mě napadne.
já vím, že teď dělám přesně to, co jsem nesnášela, ale jestli jsi ty sama tuto zkušenost neměla, tak se třeba přestaneš tak moc bát o její budoucnost :)