Tragiko - já ale chápu, jak se cítíš.

Nevím, možná bych první něco řekla, pak by baby místo dítěte zmlátily mne (to se dá riskovat), nebo poštvala manžela, nebo našla ochranku nebo volala policii, - JÁ TO FAKT NEVÍM.

Jsem dost emotivní člověk a dodneška si pamatuju cestu Chotkovými sady v Praze - autem - v koloně... a ono se to rozjelo... a tam se podél té zdi motal pán. Nevypadal opile ani zanedbaně, všimla jsem si ho na poslední chvíli. Starší, šedovlasý....

Dodnes mi vadí, že jsem v tu chvíli neudělala nic. Ani nezavolala záchranku - zastavit a zeptat se (neřídila jsem) jsem nestihla, prostě jsem ho zahlédla v tom zpětném zrcátku jako spolujezdec... ale fakt nevím, proč jsem nevytočila z mobilu prosté telefonní číslo.... a za to je mi hanba, důkaz je, že si to fakt pamatuju dodnes, třeba mu bylo opravdu zle, třeba pomohl někdo jiný anebo ne.

Tu záchranku jsem měla zavolat....


Takže tak nějak.

Často si člověk opravdu spíš (přes argumenty - i moje - že bych taky netušila jak se zachovat a zda vůbec zasahovat) vyčítá to, co neudělal než to, co udělal.