nemáš to lehký. Nicméně - a to si opakuj klidně několikrát denně - život není fér. Život je prostě život. Někomu ubral, někomu přidal (na kráse, intelektu, talentu, zdraví), někdo se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, někdo ne. Tak to bylo, je a bude.

S bratrem bych se ani neudobřovala ani nerozkmotřovala. Prostě má teď jiné zájmy, je to logické a hlavně žádoucí v jeho věku (chlap který se ve 30ti ptá maminky jestli může jít večer na rande....eeeeee, ne děkuji). To jak kdo z vás byl zvýhodněn či nezvýhodněn rodiči prostě ignoruj, bratrovo vyjadřování na toto téma utni ve smyslu "nemá cenu se v tom babrat, teď jsme dospělí".

S rodiči pokud dokážou vypustit takovéhle věty....ehm, no, taky je na to jediná možná reakce - ignorovat to. Zkus si říct že žádní rodiče nejsou bez chyby, možná měli nějaká očekávání a doufali že je splníš/splníte (což je nerozumné ale nejde to nikomu zakázat). Možná mají sami mezi sebou kvůli tomu nějaká dilemata která se tak úporně snažili před vámi tajit, až to přerostlo v něco jiného a třeba i hrošího než původní problém. Spousta dospělých dětí má potíže se svými rodiči v tom, že je rodiče neuznávají jakožto dospělé, že se rodiče cítí zklamaní protože jejich "děti" si vybraly jinou profesi, jiného životního partnera, jiný životní styl než by si byli rodiče přáli a prostě to nedokážou skousnout. A ani v tom nemusí být žádné zdravotní indispozice, pokud budeš mít chuť to na ně svádět.

Takže zkus hledat cesty jak žít sama svůj život, ne s bratrem, ne s rodiči. Svůj. Vztahy to možná hned nezlepší, ale ubude třecích ploch, budeš mít prostor abys získala víc sebevědomí, zkušeností, samostatnosti a věřila si. Samozřejmě slovo "sama" může vyznít jako "osamělá", ale to nemusíš být. Koneckonců pro lidi s různými zdravotními potížemi existují obvykle občanská sdružení zaměřující se na daný problém, tam bys spřízněné duše nenašla? (netuším co přesně tě trápí ale třeba nevidomí a slabozrací mají svá Tyflocentra, neslyšící taky, osoby s roztroušenou sklerozou taky....)

Ta práce v útulku je bezva, asi to nebude finančně nic moc, ale jak píšeš - dává to dobrý pocit. Třeba bys mohla cvičit asistenční psy, třeba bys mohla prodávat ve zverimexu, nebo být dealerkou /eh, hnusné slovo ale je to práce/ různých potřeb pro zvířata... Školy je škoda, ale kdo říká že to nepůjde jindy a jinak. Já jsem 2x vypadla ze školy (vš, ekonomka), teď po 10ti letech (!) dělám úplně jiný obor a líbí se mi.

Jinak pokud by tě zajímal jeden opravdu netradiční osud jedné dívky/paní (je tam hodně společného s tím odmítáním rodiny) a jak se ona dostala k dětem, zkus knížku "Dary se přece nevracejí" Je to tedy místy trošku divoké, spíš "jak by to nemělo vypadat" v pěstounství, ale na druhou stranu - sílu a víru můžeš mít v jakémkoli těle.