Myslím, že je dobře, když to připustíš sám sobě, ale musí být člověk buďto hodně vnitřně silný, nebo ho musí někdo provázet, protože v naší kultuře je velmi těžké si připustit, že to třeba mám jinak, než se od "dobré" matky očekává.
Připustit to dětem je silně problematické, dokud nejsou schopné plně pochopit, oč jde. Neumím si předstait, jak tohle vysvětlit třeba pětiletému. Myslím, že se dá říct "každého jinak, ale všechny moc", ale těžko např. "Moc tě miluju, ale ta láska je spíš bolestná než radostná, protože se kdovíproč před tebou ostýchám, cítím vinu, odstup...co já vím... zatím co toho druhého miluju samozřejmě a radostně hned od naroznení." Malému dítěti nevysvětlíš, že to první není horší.