Podle toho, jak to popisuješ, mi připadá, že to děláš dobře.
Prosím, hlavně si nenech namluvit, že je dítě autista (nejlépe netypický). Na 99% není. Pokud pro něj budeš chtít diagnózu, chtěj konsenzus kvalitního psychologa a neurologa. Nejspíš ale žádnou nepotřebuje, je to s ním teď těžké, ale v dobrém zázemí, které mu poskytujte, bude vyzrávat a lepšit se. Nepřistupovala bych jen proto, že se to dnes běžně dělá, na to že je dítě "nemocné" jen pro to, že je obtížné ho vychovávat. Všechny námaha a vložená péče se ti nakonec vrátí. Vím to, protože ému podobnému synovi je šestnáct, je skvělý, přátelský, rozumný oblíbený. Dokavad byl maličký, bylo to někdy na zešílní, tím, že je to či ono nás léta krmil kde kdo. A nejednou se mi to už moc chtělo vzdát, nechat si vystavit nabízené lejstro a uvěřit, že "to člověk stejně neovlivní". Ovlivní, ale ne za msíc a ani ne za rok. Láska není v tom nechat ho napospas.
Pokud máš někde možnost kvalitní muzikoterapie nebo arteterapie vůbec, vřele doporučuju, i pro bojácnou holčičku. Ale nesmí to být žádný poěmkin vedený kdovíjakým hochštaplerem, což je problém najít.