Já nevím - jestli na základě toho nejednáš, nepronásleduješ ho, nehysterčíš a hodiny to nerozebíráš (pochopila jsem to tak, že ne), je to snad normální.
Já si o sobě myslím, že jsem hoooodně tolerantní, snad až nadstandardně (ono to ani jinak nejde, mám muže, co je věčně pracovně v tahu, takže kdybych mu nevěřila, musela bych se zbláznit), ale stejně mi takové situace, když jsem jejich přímým svědkem, úplně jedno nejsou. No a co? Když si to uvědomím, obvykle se sama sobě zasměju a jde se dál.
Neřešila bych to, být tebou, myslím, že jsi úúúúúplně normální