Dnes jsem na pokraji sil. Spíš už jsem za pomyslnou hranicí. Nedávno jsem se tu spíš jen radila a nakonec to přichází dřív než jsem čekala. Nemám kamarády a vlastně nikoho komu bych se mohla svěřit nebo vypovídat. Roky mám všechno v sobě.

Představa, že budu s dětmi sama je sice ubíjející, ale lepší než současný stav. Nejraději bych umřela nebo ještě lépe bych nejraději své zdraví a roky dala synovi a potom někam, kde už nebudou žádné starosti a žádná bolest. Věřím, že kdyby byl syn zdraví, někdo k rodiny by se o něho postaral.

Chtěla bych se nějak zašít. Ležet a spát nebo alespoň odjet na chvíli pryč. Ovšem po poslední návštěvě, kde všem vadilo, že syn místo mluvení hýká, je pro mě i tato představa dost ubíjející.

Snažím se spočítat s jakým obnosem budeme žít. Snažím se najít bydlení, ale ani na to nemám sílu. Možnost přidělení městského bytu máme za 10-15 let. Tak to nemá cenu ani žádat. Našla jsem přenechání městského bytu, kde jsou celkové náklady 5305 Kč a jedná se o byt 4+1, ale má to jednu zásadní vadu - 4 patra bez výtahu. Tím to pro mě padá.

Koukám na azylový dům, ale nevím, kam bych dala věci co mám. Kamarádka jako spolubydlící padla. Pronajmou si jeden pokoj je nereálné, protože syn by určitě dalším spolubydlícím vadil. Pomoc rodiny je také nereálná.

Te%d první 3 měsíce nedostanu ani sociální příspěvek. Taky budu muset dát do pořádku tento byt. Zdi je potřeba dát dohromady. Stůl je potřeba opravit a koupit novou sedací soupravu do kuchyně. Absolutně není z čeho.

Jen otázka toho, jak se dostat na nákup je pro ně záhadou. A jak vlastně nakupovat? Jedno dítě na vozíčku, druhé pěšky nebo v nákupním vozíku, ale jak to všechno utáhnout? V jedné ruce táhnout inv. vozík a v druhé nák. vozík?

Už mám v hlavě děsivé scénáře, tak nebudu mít na splátky. Na dveře klepe exekutor a vezmu mi věci pro děti. Všechno co mám je prakticky dětí (vybavení většího pokoje, zdravotní pomůcky, ...).

Je tolik otázek a tam málo sil hledat odpovědi.