Zdravim tu vsechny, co reaguji nebo si udelaji ten cas a napisi svuj nazor, zkusenost....vetsinou jen ctu, ale ted potrebuji nutne take radu...

Ziji pres rok s pritelem, velmi intenzivni vztah, bezdetny, ale neuveritelne krasny. Problem je v tom, ze jsem si konecne musela priznat, ze je sobec a nasilnik. Systematicky me mlati, nadava a psychicky sikanuje tak kazdy mesic. Vzdy to obrati proti mne, ze jsem ho k tomu dohnala svym chovanim (je pravda, ze ho vzdy necim vytocim, ale ruku na srdce ktera zenska obcas nevytoci chlapa?), ze je vse ma chyba a ja ackoliv vim a citim, ze to neni jen moje chyba, ze by se tak nemel chovat, ze to de resit jinak, vzdy se ve mne vzbudi ten pocit viny a prijdu s omluvou, citim jak se mnou manipuluje, jak me tresta, ale nedokazu se z toho dostat, protoze ten pocit byt bez neho je snad jeste horsi nez byt s nim. Vim, ze tu urcite je par zen, ktere si timto prosly a ja vas moc prosim o radu...psycholog mi moc nezabira, okoli se k tomu stavi spis laxne, patlam se v tom sama, denne brecim, chci z toho ven, ale na druhou stranu chci, aby se zmenil, aby to bylo porad tak neskutecne hezky, kdyz se nehadame.

Minuly tyden jsem nasla silu a vyhodila ho z bytu po te, co me opet byl...uz jsem ale opet na ceste ho odprosit a vzit zpet - ackoliv se nikdy neomluvil a nesnazi se ani o navrat. Chci ho mit u sebe jinak mi pride vsechno jedno, jen zase byt s nim...
A verte mi, ze nejsem zadna slaba osobnost...na venek pusobim jako inteligentni osobnost, pekna, uspesna zenska. Tak co to se mnou udelal a proc bez nej nemuzu byt?????? Zacinam mit i sklony, ze si neco udelam, nevim jak z toho ven....