Přidat odpověď
... nevím, no, ale mě přijde, po tom, co jsem dočetla obě tvé předchozí diskuse, že jsi doufala, že když otěhotníš, přítel změní názor ze zarytě proti dítěti s tebou. Nedávno h´jsme se tu o tom bavili, pak řešíš těšení se na čárku na testu, teď zklamání. Ani malililinko jsi tomu nedopomohla? Nesekla ses třeba malinko ve výpočtu plodných dní? I kdyby třeba ne úplně vědomě? Vím, že tu píšeš, že on vždy přerušuje, ale přeci... No se ti nedivím, jemu taky moc ne.
My tady všechny brečíme, že je to nový život, jeho krev, že vše udělat jen proto, aby žilo, ale chlapi to často vidí jinak, prostě víc technicky, míň citově. Neodsuzovala bych ho za to, samozřejmě pokud tě nevydírá a a nežene na potrat násilím. Prostě to ještě nechápe jako své dítě, ale zárodek. Někteří chlapi dokonce berou dítě jako dítě až od chvíle narození. Prostě v tom vyrostli, a jestli tady nad nimi budeme blít, tak nepůjde o nic jiného než chuť se nad někým vyblít.
Myslím, že už jsi se sama rozhodla, že si dítě hledáš a spíš potřebuješ oporu, radu, co teď s tím? Nebo se mýlím? Já tady brojit ani za jednu možnost nebudu, přestože je jasné, že vztah potrat nespasí, ale to píšeš i ty sama, tak proč se v tom hnípat.
No myslím, že teď záleží jen na tom, co chceš ty a pokud i dítě i partnera, tak prostě zkoušet, jestli to vyjde, jestli se to poddá, co naděláš.
Předchozí