Já mám super rodinu. Mám i nějaké kamarádky. Dokonce mám i takové přátele, kterým můžu o půlnoci nebo i ve tři ráno zavolat a vybrečet se.
Ale nedělám to. Nikdy jsem to nedělala. Ale vždy jsem v ty tři ráno ten telefon zvedla a psolechla si co druhou stranu trápí. Vždycky jsem přijela tam, kde mě někdo potřeboval. Nikdy jsem si nestěžovala jak mi je. Prostě to nedělá, koho to taky zajímá - moje trápení - však akždý má svých starostí dost.
Jednou za čas to ale příjde, povolí hráz, protrhnou se stavidla a já musím utéct a někomu to říct. KDyž to jsou dlouholetí kamarádi, kteří mě znají a ví, že část mého já je "přetvářka" (není to úplná přetvářka, ale proč být nešťastná, když v podstatě mám téměř dokonalý život?), tak to vezmou v pohodě. Ale když jsou to relaitvně noví kamarádi, kteří mě takovou ještě nezažili, tak kulí oči, co všechno se děje a jaký mám život...

Ale jak sjem napsala, mám kde spát, mám co jíst, mám nádherného, zdravého syna, který mi vždycky udělá radost, dkyž je mi nejhůř (dneska se poprvé přetočil). Mám muže, který mě asi nějak i má rád. Mám rodinu, která se za mě postaví a pomůže mi. A mám dva psy, kteří mi dennodenně pijí krev abych se náhodou nenudila. Co víc bych si měla přát? A proč bych měla být nespokojená s tím co nemám, když můžu být spokojená a šŤastná za to, co mám?
Jsem šŤastná i spokojená, jen někdy ne :-D