Jsem na tom stejně. Nemám nikoho komu bych se mohla vykecat, o "kamarádky" jsem dávno přišla, některé chtěly mého manžela, jiné neunesly, že se máme lépe než si ony myslí, že bychom se měli mít. Další přerušily kontakt jen tak a jiné si našly chlapa a už teď na mě nemají čas. Jsem sama, pořád sama. Mám sice rodinu, ale často, když je večer, děti spí a já sedím ve tmě a zírám, bych nejradší křičela, brečela.... Nemám si komu postěžovat, komu pobrečet, s kým se zasmát, s kým vyrazit na tah. Mám děti, takže nemám tolik času na smutnění, ale co bude za pár let, až dospějí?